Libušín 2010

Je konec listopadu, a stejně jako všudypřítomný sníh,se na mě od Wolfa a ostatních valí otázky, kde je reportáž z Libušína. Je to už půlrok a kus, proto berte tento článeček spíš jako paměti.

 

Pokud mě paměť neklame, odjezd z Děčínského zámku probíhal stejně hladce a bez problémů jako vždy. Zpoždění jen něco kolem čtyř hodin. Pokus zvítězit nad hmotou a vecpat do dopravních prostředků ještě tenhle malý kousek naprosto jistě nenahraditelného vybavení dopadl tak, že na motorce krom lžíce, spacáku a žracáku se mnou cestoval kanystr petroleje, lano a spousta čehosi, co dodnes nevím, co bylo. Pozdní příjezd do tábořiště nám vynesl naprosto bezvadné a strategicky výhodné místo ke stanování. Po levé straně tábořiště přátel Pražanů, do hospody pár kroků a přímo za hlavou umývárka. Není poetičtějšího probuzení do krásného slunného dne než zvuk davu čistícího si zuby. Večer po práci probíhalo velké družení. Získávání nových přátel a poznávání nepřátel (zvláště Hoblík na to šel poněkud od lesa). Sian si dělal politiku, zbytek se občerstvoval a ostatní si nepamatuji, takže to není pravda.

Sobotní ráno bylo kruté. Přišlo brzy a nikým nepozváno. Některým z nás moc nesvědčí pobyt na čerstvém vzduch a tvrdá přírodní postel. Proto byli ráno trochu indisponování. Ale Wolf byl neoblomný a makat jsem musel stejně. Teda ti indisponovaní, já jsem byl, jak si dobře vzpomínám, jako rybička.

Sobota, nejenže byla bitevním dnem, byla i dnem návštěvnickým. Pořadatelé si udělali práci s naplánováním „naučné stezky“ napříč historií. V praxi to vypadalo tak, že skupiny s vyšší úrovní koukatelného minima (Living history) byly rozestavěny podél cesty, aby neodborná procházející se veřejnost se mohla řádně kochat pohledem na naše svalnatá těla a historicky věrně ztvárněné kocoviny.Ne koukat na nepořádek kolem bakelitových iglů a plynových vařičů. Jaké bylo naše překvapení, že doprostřed tohohle skanzenu jsme se infiltrovali i my. Co je důležitější, náš tábor zapadl a nikdo si nevšiml rozdílu. Teda než vešel do hlavního stanu, kde byl zaparkován můj nehistorický padesátikoňový oř z Japonska (:o)) .

 

Bitva samotná začínala ve dvě hodiny, ale jak je zvykem, měla hodinu zpoždění. Rozděleni na hodné, zlé a ošklivé, jsme se sešikovali v lese přímo naproti hledišti. To proto abychom překvapili jak nepřátelskou armádu, kterou tímto napadneme z boku, ale i diváky, které napadneme čelně. Občas bývám před bitvou nervózní. Tentokrát jsem byl nervózní dost. Holomci Wolf, Jacquoui a Radek se svými luky byli přiděleni k nepřátelské jednotce a co víc, na naše křídlo. Jistota, že budeme vystaveni jejich drobnohledu a že své řemeslo opravdu umí, byla zničující. Náš bleskový přepad z lesa byl drtivý. Nepřátele jsme přeskupily a sami se sešikovali na pravém křídle. Tím začal tanec mezi kapkami deště za asistence nepřátelských lučištníků. Střet, který následně proběhl, byl jen takový oťukávací. Bohužel pro mě, Jacquoui má opravdu dobrou mušku a vyřadil mě z boje. Zajímavý obrat událostí nastal, když o moji „mrtvolu“ se začal přetahovat Sian s nepřítelem. Ba co víc, v dobré víře, že člověk tahající za opačnou ruku než on je jedním z nás, byl jsem odtažen do nepřátelského tábora a tam recyklován. A tak se stalo, že Jan Hoblík zběhnul poprvé. Následovaly manévry. 

 

Celé naše křídlo se přesunulo na nejvzdálenější konec bojiště. Od Pražanů a Siana, mé domovské jednotky, mě dělilo 1800 po zuby ozbrojených bojechtivých hrdlořezů. Co bylo lepší, že jsem se ocitl u Wolfa a spol. „To víte, jsem názorově pružný.“, odpověděl jsem na zvědavé dotazy, co tam sakra dělám, nemáme do čeho střílet. Během následujícího boje nastal veliký zmatek. Obratně jsem toho využil ve svůj prospěch a zběhl. Podruhé. Tentokrát k jednotce našeho krále a generála velícího těm hodným, tedy nám. K mému veliteli a Pražanů zbývalo jen přeběhnout celé bojiště. Dvě stě metrů širé pláně v mířidlech děl, lučištníků a práčat. Velice nezdravé prostředí pro život. Chtělo to plán. Během dalšího, předposledního, střetu následoval běh. Běh pro život, pro můj život. Prodrat se do první řady hrany klínu a čelně zaútočlt. Náhlý a zdrcující útok mi otevřel cestu skrz nepřátelskou armádu. Všem za záda. Pokus o rozdělení nepřátel klínem neuspěl a celá ta masa železa se za mnou zavřela jak voda. Dal jsem se do běhu. Za zády veškerého nebezpečí. Pěkně rychle, niky nevíte, kdy se zlo otočí a všimne si, že je něco špatně. Naštěstí měli všichni spoustu práce s pokusem nenechat se zabít. V zadních řadách nepřátel, momentálně zaměstnávajících mé druhy, konečně ty správné, jsem křičením falešných povelů k ústupu začal šířit zmatek. Střet se začal rozpadat, nepřítel ustupovat, a tak nic nebránilo tomu, že přeběhnu. Potřetí a konečně ke svým. Pod praporem hlavního města Prahy se sešikoval poslední konečný zničující útok. Za popěvku Kdož sú boží bojovníci a křičení hesla This is PRAGA využil náš velitel úžiny mezi diváky a hořící kulisou k zatlačení a následnému rozdrcení nepřátel. Kopí, cepy, sudlice se ježily. Hákovnice, děla, píšťaly, štěkaly. A pavézy se pavézily. Nad umírajícími, sténajícími, o milost prosícími zůstalo stát neporažené spojenectví Prahy stověžaté a Děčína brány do Čech.

A tak se stalo, že roku dvou tisícího desátého, na polích u Libušina, si to Exitus in dubio náramně užili a Hoblík třikrát zběhnul. Zbytek dne a víkendu se nesl v duchu oslav. Pěly se hrdinské písně, pilo a hodovalo se. Všem se nám ulevilo, že se nikomu z nás nic nestalo.



Vrátit se zpět...